vse mozne od aut az po hry

Bouře

Už několik dní panovalo úmorné horko, které soužilo zvířata i lidi. Po několika ranních hodinách, kdy se ještě dalo nadýchat trochu svěžího vzduchu, se sedláci ukryli ve stínu svých statků se šikmými střechami. Na loukách a pastvinách se zvířata shlukla pod stromy, aby unikla před rozpáleným sluncem. Jenom horký vzduch se hrozivě chvěl nad kamennými cestami.

Jednoho večera se konečně na západě nahromadily husté mraky a zakryly slunce. Nafoukly se jako obrovský hřib a hrozivě se valily v přehřátém ovzduší. Setmělo se o několik hodin dříve a vrcholky stromů se začaly ohýbat pod prvními nárazy větru.

Propukla hrozná bouřka. Vichřice vyvracela stromy, jejichž větve se lámaly se suchým praskotem. Nápory krupobití servaly květy a listí ze stromů a pokryly zemi silným bílým kobercem. Vylekaná zvířata, která lidé nestačili zahnat do stájí, se tiskla k sobě. Oblohu křižovaly oslepující bílé blesky, vzápětí provázené ohlušujícím rachotem hromů. Do stohu slámy vletěla ohnivá koule. Ihned z něho vyšlehly vysoké plameny, které se ve tmě za chvíli slily do zářivě červené skvrny. Zdálo se, že se roztancovali všichni démoni pekel.

Potom bouřka odešla tak rychle, jak přišla. Rachot hromů vystřídaly hlasy zvířat, přivolávající hospodáře. Domy se otvíraly jeden po druhém a na jejich zápražích se zjevovali vystrašení sedláci, jako kdyby se právě probudili z přízračného snu.

Škody byly nesmírné. V sadech se hrozivě tyčily pahýly polámaných stromů, ovocná úroda byla pryč. "Bože, za co jsi nás takto potrestal?", naříkaly ženy. A někteří jim odpovídali: "To je ďáblovo dílo!"

Vzduch byl nabitý elektřinou. Vyšel měsíc, ale jeho bledá záře sotva pronikla hustou mlhou, která dolehla na krajinu a obklopovala všechno bělavým přísvitem. Lidé se drželi u domů, neodvažovali se vstoupit na toto tajemné jeviště.

A tehdy je spatřili! Tři šedé obrysy se jako ve stínohře pomalu kradly mlhovou oponou… Tři velcí tmaví vlci kráčeli jeden za druhým za neznámým cílem. Snad se to lidem, vystrašeným hrůzami bouřky, jen zdálo? Zahrála si s nimi jejich vlastní obrazotvornost? Tehdy se mlha rozestoupila a pochybnosti se rozplynuly: šelmy tam byly opravdu - divoké, strašné a mlčenlivé. Procházely mezi stády koz, krav a ovcí, ale ani si nevšimly kořisti, která se jim nabízela. Jen poslední vlk jako by na chvíli zaváhal. Vrátil se, přistoupil ke kůzleti, strnulému strachem. Vzal zvířátko do tlamy, odnesl je o pár kroků dále, tam je však zanechal a vůbec mu neublížil. Neobvyklé chování vlků lidi ještě více vyděsilo.

"Podívejte, vždyť nemají ohony!", zašeptal svému sousedovi jeden z vesničanů.

"Jsou to vlkodlaci!", vykřikl druhý hlasem přiškrceným hrůzou.

"Pane Bože!", zaúpěla nějaká žena a rychle se pokřižovala. Dítě, které se rozplakalo, umlčeli prudkým šťouchnutím. Potom zavládlo tíživé ticho, ve kterém se lidé báli i dýchat.

Vlci několikrát prošli zahradami a loukami, zpustošenými bouřkou. Odcházeli a znova se vraceli.

"Na mou duši, vypadá to, jako kdyby si přišli prohlédnout své dílo zkázy!", prohlásil rozzlobeně jeden z mužů. "A zdá se, že jsou na to hrdí! Podle mne jsou to čarodějníci, kteří přivolali bouřku, aby zničila naši práci!"

Nakonec se všichni shodli, že vesnici si vybrali za oběť démoni. A vlk, který kráčel ve předu, byl větší než ti druzí dva a zřejmě je vedl, to byl bezpochyby sám ďábel. Každý přece ví, že ďábel má nejraději podobu vlka, aby zastrašoval lidi…

Tato událost se odehrála roku 1603, v jisté osadě v pohoří Jura. Její obyvatelé nemohli dlouho zapomenout na "vlčí bouřku".